Pohromy v obci

Kromě válečných událostí, nepřá­telských vpádů, nakažlivých nemocí a dobytčích morů byly v minulosti velkou metlou Těšan povodně a požáry. Zuřily ve vesnici často a bý­valy velmi ničivé. Někdy vznikly neopatrnos­tí, jindy byly úmyslně založeny, jejich hlavní příčinou však bývalo primitivní otopné a osvět­lovací zařízení a to, že domy byly z části dře­věné, kryté došky, takže oheň měl všude dost „potravy“ a rychle se šířil.

Požáry zuřívaly v Těšanech odnepa­měti, od roku 1700 je podrobně zaznamenává obecní kniha. Byla původně založena jako pro­tokol o každoročním obnovování obecní rady a uzávěrky jejího hospodaření, ale pisatelé pamětní knihy, ponejvíce těšanští kantoři, do ní zapisovali i mimořádné události a pohromy, k nimž patřily na prvním místě požáry.

První o němž máme v obecní knize záznam, postihl Těšany dne 11. června roku 1697 a zanechal po sobě v dědině stopy, které jsou patrné dodnes.

Tenkrát, na den svatého Barnabáše, vyhořelo v Těšanech šest lánových gruntů a čtyřiadvacet dalších stavení. Byla to polovina vesnice a to vyburcovalo k mimořádné aktivitě i těšanskou vrchnost - brněnské dominikány.

Aby se klášter přesvědčil o rozsahu škod a příčině požáru a mohl případně někoho stíhat pro žhářství, trestuhodnou nedbalost ne­bo neopatrnost, vypravil dne 16. června z Brna do Těšan zvláštní komisi. Byl v ní kromě domi­nikánů zástupce nejvyššího zemského úřadu hrabě Rogendorf a brněnský městský stavitel Ebenberger. Po prohlídce požářiště odhadl sta­vitel, že škoda, kterou oheň v Těšanech způso­bil, nedělá méně než 4500 zlatých.

Zkáza byla dokonalá, jediným štěs­tím pro poddané bylo, že oheň vypukl před žněmi, takže jim nezničil úrodu. Těšanští dlouho na ničivý požár vzpomínali a modlili se ke svatému Barnabáši, aby je od podobné pohromy ochránil. Úcta k tomuto světci se v dědině tak vžila, že mu věřící postavili na návsi kap­ličku, které říkali věžka, neboť sloužila také jako zvonička. U kapličky se konávaly pobož­nosti, protože v Těšanech nebyl kostel. Nej­slavnější bývala na Barnabášův svátek 11. červ­na, neboť Těšanští považovali tohoto světce za svého patrona. Na jeho svátek, ať padl na kterýkoliv den v týdnu, se v Těšanech nepraco­valo, ráno byla mše a odpoledne hody s muzi­kou a stárky. Kaplička měla svého kostelníka, kte­rého obec platila, a měl ji na starosti šitbořický kaplan, který obstarával v Těšanech duchovní správu.

Jiný požár postihl Těšany v roce 1747. Dne 8. července „na den svatého Kiliána, biskupa", mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou udeřil blesk do chaloupky, stojící na dvoře sta­vení Pavla Pytláka. Ačkoliv pršelo „jako by člo­věk vodu nejvíc lil", přeskočil oheň na sousední stavení a rozšířil se tak, že zničil osm domů.

Postižení utrpěli velké ztráty a újmu pocítila i vrchnost. Věděla, že do té doby, než si postaví nová obydlí a pořídí to nej­nutnější, nebude od nich moci požadovat ani roboty ani platy.

Aby se mniši dominikáni přesvědčili o rozsahu škod, vyslali do Těšan svého hospo­dáře a ten spolu s těšanským purkmistrem To­mášem Urbanem odhadl, že škoda způ­sobená ohněm činí šestnáct set zlatých a několik krejcarů.

Přesto, že Těšany byly stíhány po­žáry, neztratili jejich obyvatelé úctu ke svatému Barnabáši a pečovali o jeho kapličku. Když dosloužila a roku 1776 před Zeleným čtvrtkem z ní strhla vichřice střechu, těšanští věřící ji zbořili a vybudovali od základu znova. Stavba stála 21 zlatých, za obraz, který dali pro kap­ličku namalovat, zaplatili 36 zlatých.

Ani později nebyly Těšany ušetřeny ničivých požárů. Velká pohroma je stihla v roce 1857. Podle líčení pamětní knihy se dne 14. května kolem páté hodiny odpolední hnaly k Těšanům dvě bouřky a nad vesnicí se srazily. V nasta­lém tichu sjel z nízkých mraků blesk, udeřil do stavení Ondřeje Klobásy a zapálil jej.

Přestože bouřka byla provázena prudkou průtrží mračen, přeskočil oheň z Klobá­sova domu na hospodářské stavení Martina Bučka a odtud se rozšířil na sousední dům, který patřil Josefu Sedláčkovi. Ani tam se ne­zastavil a zachvátil vedlejší dům, který náležel Josefu Mandelíkovi, rozšířil se na usedlost Františka Vahaly a na další grunty, které pat­řily Františku Chalupoví a Cyrilu Novotnému.

K hořícím stavením se sběhli lidé z celé vesnice, hasit přišli i z Velkých Familií, které stály stranou od ostatních stavení, takže jim bezprostřední nebezpečí nehrozilo.

Přes velká úsilí a prudký déšť, který bez ustání zaléval celý kraj, se nepodařilo oheň lokalizovat. Lidé se nemohli pro velký žár k ho­řícím domům přiblížit a oheň zlikvidovat, takže byla obava, že přeskočí na další domy a zničí celou dědinu i panské objekty.

Aby se usnadnil boj s běsnícím živ­lem, poslal správce velkostatku dva jezdce do Martinic, aby přivezli ze zdejšího cukrovaru stříkač. Byl sice jen dřevěný a voda se do ně­ho musela nosit v putnách, ale z něho se pum­pou naháněla do hadic, z nichž se mohlo z dálky do ohně stříkat.

Jezdci vyrazili ze dvora za prudkého deště do tmy a uháněli k Martinicím. Avšak i tam řádila průtrž mračen a do martinického údolí se valila z okolních strání ohromná spousta vody. Nepatrný potůček, který protéká osa­dou, se změnil v dravý proud, který bral vše, co se mu postavilo do cesty a odnesl i dřevěný most, jenž stál u cukrovaru.

Jezdci, vyslaní z Těšan, neviděli pro hustý déšť spoušť, kterou voda v martinickém údolí nadělala, a jeden z nich, pětadvacetiletý dráb František Ráček, který chtěl přejet přes most na druhou stranu potoka, spadl i s koněm do dravého proudu a utopil se. Našli ho až druhý den; zůstala po něm vdova s dvěma ma­lými dětmi.

V Těšanech toužebně čekali na stří­kač, a když se jezdci nevraceli, zmocňovalo se lidí zoufalství. Hrůzná podívaná na hořící sta­vení byla stupňována neutuchajícím lijákem a strašnými blesky, které provázelo silné hromo­bití. Doškové střechy prudkým lijákem navlhly, a když se obrátil vítr od hořících stavení smě­rem ke spáleništi, kde už nemělo co hořet, oheň se u domu Josefa Karažie zastavil.

Když se požár dále nešířil a prudký liják hasil doutnající zbytky zničených stave­ní, chtěli se lidé z Familií vrátit domů, ale str­nuli hrůzou. Prostor mezi dědinou a jejich pří­bytky se proměnil v široký a hluboký proud, kterým se hnaly spousty kalné vody. Vystoupala do takové výše, že ti, kteří nešli hasit, museli ze zatopených domů utéci.

Obyvatelé Familií nemohli v noci přehlédnout škody, které průtrž mračen v jejich domech nadělala, ale teprve až se rozednilo, ote­vřel se jim pohled na strašnou spoušť: pětatři­cet domů, vybudovaných z nepálených cihel, bylo zničeno nebo vážně poškozeno, u Štěpán­ků v čísle 11 sahala voda ve světnici až do vý­še 18 palců, tj. přes půl metru. Snad jen čirou náhodou nepřišel při této pohromě nikdo o ži­vot.

Průtrž mračen řádila ten den v ce­lém okolí, v Kloboukách se ve vodním přívalu utopil řeznický učeň a pacholek s párem koní. Také v Moutnicích nadělala tehdy voda mnoho škod. Zaplavila celou dědinu a lidé před ní mu­seli hledat záchranu na střechách. Příval od­nesl pět domků, které byly vybudovány u nové silnice, vedoucí z Brna do Klobouk.

Po pohromě obnovili poškození svoje stavení a tak jak plynul čas se na řádění ohně a vody zapomínalo, ale u kapličky svatého Bar­nabáše Těšanští stále prosívali za odvrácení pohrom.

Kaplička na těšanské návsi sloužila až do roku 1896, kdy byla zbořena a na jejím místě se začal budovat kostel. Než stavbu úřa­dy povolily, musela se obec zavázat, že bude o budovu pečovat a platit kostelníka i varhaní­ka. Samozřejmě, že byl kostel zasvěcen svatému Barnabáši.